Polička

 

V rámci projektu Promítej i ty! byly v lednu a únoru promítnuty vybrané festivalové filmy loňského roku.

První dubnový týden proběhne

hlavní program filmového festivalu. Jeden svět nabídne jak projekce pro veřejnost, tak speciální nabídku filmových projekcí pro žáky a studenty na základních i středních školách v Poličce i širokém okolí. Promítání pro školy bude probíhat v průběhu celého týdne a to hned na dvou místech zároveň – v Divadelním klubu a Centru Bohuslava Martinů.

 Projekce pro veřejnost se uskuteční ve středu, čtvrtek a pátek, tedy

 6. – 8. dubna 2011 v Divadelním klubu.

 

 

Součástí festivalu budou také

 Adaptace na nepřízně osudu (Fotografie s texty o tom, jaké mají vliv klimatické změny na rozvojové země.) a

 (Fotografie rodin z různých koutů světa).

 

 

 

Citlivé, formálně vytříbené a místy úsměvné portréty představují pět atletů, kteří se ve skromných podmínkách připravují na 18. mezinárodní seniorské mistrovství světa ve finském Lahti. Tvůrci snímku nám výmluvně ukazují, kolik zdravého ducha, svěží mysli a obdivuhodné kondice je možné uchovat ve starém těle; ať jde o stoletého Vídeňana Alfreda Proksche, který ve volném čase maluje ženské akty, 94letou italskou diskařku Gabre               Gabric-Calvesi, 93letého sveřepého sprintera ze Stockholmu Herberta Liedtkeho či 82letého skokana do výšky Jirku Soukupa z Hradce Králové.

Příprava na mistrovství i samotné závody, při nichž nechybí nervozita ani pravá sportovní rivalita, pro ně představují především závod s časem. Snímek nahlíží i do soukromí seniorských atletů, pro něž není největší výzvou pokoření světového rekordu, ale jejich věk. Přesto doufají, že příští rok bude jejich výkon ještě o stupínek lepší…

 

Trailer: http://www.jedensvet.cz/2011/novinky/526-jeden-svet-zahaji-film-na-stupnich-vitezu.htm

„Bylo mi čtyřicet, můj život postrádal jakýkoli nádech rokenrolu a netušil jsem, kam vlastně směřuji,“ popisuje své pocity na prahu středního věku režisér snímku a jeho hlavní postava, Dylan Williams. Filmař se v roce 2002 přestěhoval z rodné Británie do Švédska a v novém prostředí si jen nesnadno hledá novou práci i přátele. Šeď všedního dne nabourávají pouze pravidelné čtvrteční večery, kdy navštěvuje stockholmský klub mužského synchronizovaného plavání. Pro partu sympatických čtyřicátníků nesportovních postav je jejich koníček především únikovou cestou z rutiny a pracovních starostí a také místem, kde se po svém srovnávají s faktem, že se jejich život přehoupl do druhé poloviny. Téma krize středního věku je ve vtipném a svěžím snímku zpracováno s typicky suchým britským humorem a všudypřítomnou nadsázkou. Situační, až groteskní humor plyne především ze scén neohrabaného nácviku umělecké choreografie amatérských plavců. Spolek hledající smysl života na hladině bazénu přitom nespojuje jen přátelství, ale také společný cíl, když zjistí, že v Itálii se chystá neoficiální světový pohár v mužském synchronizovaném plavání...

O životě se neučili ve školách, ale v kriminále. Tam si také vybírali své budoucí spolupracovníky. Tetování jim neslouží jako ozdoba, ale jako projev pohrdání autoritami a znak příslušnosti ke své vězeňské kastě a její hierarchii. Nikdy normálně nepracovali, přesto jsou milionáři. A jsou na to náležitě pyšní. Řeč je o hlavních postavách znepokojivého dokumentu Alexandra Genteleva, jemuž se podařilo získat důvěru několika vorů v zákoně, čelních představitelů ruskojazyčného podsvětí. Ti musejí dodržovat speciální kodex – nepsané zákony, které vznikly ve třicátých letech minulého století v sovětských gulazích. Jejich nebývale otevřené výpovědi, společně s archivními záběry z ruských věznic či ukázkami „mafiánských radovánek“, podávají velmi komplexní a ucelený pohled na rozvoj organizovaného zločinu v Rusku od perestrojky až do dnešní doby. Podle bývalého pracovníka ruského Interpolu mají dnes tito lidé zásadní vliv na ekonomická a politická rozhodování své země, neboť dobře vědí, že kromě po zuby ozbrojených bodyguardů musejí disponovat i „svým“ politikem.

„Kdys volnost jak slunce nám zářila v dáli, k ní veliký Lenin nás bouřemi ved; a věrnosti lidu vždy nás učil Stalin, nás učil jít v práci i hrdinství vpřed.“ Tento výňatek ze sovětské hymny z roku 1943 zdobí zdi moskevské stanice metra Kurská. V roce 2009 byl nápis obnoven v rámci nákladné rekonstrukce. Autoři dokumentu se rozhodli zjistit, co o tom míní řadoví Moskvané a v náhodné anketě se ptali lidí, jaký mají názor na historickou postavu Stalina. „Stalina můžeme vinit z jediného, a sice, že po sobě nezanechal nástupce,“ dozvídají se mimo jiné. Snímek prozrazuje, že někdejší sovětský diktátor, za něhož bylo v politických procesech popraveno na milion nevinných lidí, se v Rusku dodnes těší kultu osobnosti.

Současné Rusko čelí mnoha problémům. Jedním z nich je korupce, která si jako mor prožírá cestu napříč státní správou a úřady. Přesto se stále najde mnoho lidí, kterým otřesná situace není lhostejná. Mezi takové občany patřil daňový právník Sergei Magnitsky. Při své práci odhalil největší daňový únik v historii Ruska. Když celou věc nahlásil na příslušných úřadech, čekala ho překvapivá reakce. Místo vyšetřování daňového úniku byl převezen do nápravného nařízení, ve kterém v listopadu roku 2009 ve velkých bolestech zemřel. Investigativní dokument rok po jeho úmrtí skládá z výpovědí spolupracovníků, přátel, rodiny a aktivistů. Šokující příběh muže, který zaplatil nejvyšší cenu za to, že chtěl upozornit na nepravost, která se v jeho vlasti děje. Přestože všechny důkazy svědčí pro to, že byl po celý rok vystaven týrání a šlo tak o „pomalou vraždu“, jak případ nazval zahraniční tisk, ruským úřadům se žádného viníka odhalit nepodařilo.

Během ničivého zemětřesení v lednu 2010 zemřelo na Haiti přes 250 000 lidí, dalších 300 000 bylo zraněno a jeden a půl milionu jich zůstalo bez domova. Pomoc humanitárních organizací z řady zemí celého světa včetně Člověka v tísni na sebe nenechala dlouho čekat. I pro hodně zkušené humanitární pracovníky však byla haitská mise velmi tvrdou zkouškou. Autoři snímku se zaměřili na práci Červeného kříže a zevrubně mapují veškeré obtíže, se kterými se na místě museli vyrovnat jeho pracovníci a pracovnice. Jen během prvního měsíce se jim podařilo vyprostit ze sutin 132 přeživších, díky pomoci OSN se navzdory dramatickým okolnostem podařilo dostat základní potraviny k téměř dvěma milionům lidí. Dokument s mrazivou autenticitou zachycuje rozsah katastrofy a zaznamenává jak příběhy obětí zemětřesení, tak těch, kteří se jim často s nasazením vlastního života snažili pomoci. Zároveň poodhaluje motivy, které k této nebezpečné práci členy a členky humanitárních organizací vedou.

„Paroubku, koho budeš volit?“ volá na dnes již bývalého předsedu ČSSD na mítinku strany v Litoměřicích Aleš Koudela. Spolu s dalšími muži a ženami patří do tvůrčí skupiny občanského sdružení Inventura, které se zabývá podporou a prezentací umělecké a publicistické tvorby lidí s mentálním handicapem. Režisérka Linda Jablonská s nimi natočila dokument, který mapuje veřejný prostor před volbami do Poslanecké sněmovny v roce 2010. Filmový štáb se vypravil na několik setkání různých politických stran s občany, ve městech i na venkově. Jejich zdánlivě banální otázky často míří k jádru věci a jejich rozhodování o tom, který lístek nakonec vhodí do volební urny, představuje modelovou situaci, v níž se ocitá řada dalších lidí. „Budu volit Schwarzenberga, protože má chytrý řeči a nezadrhává se,“ vysvětluje svou volbu Martin Vošmik, další z mentálně handicapovaných dokumentaristů. Nad celým dokumentem se pak klene zásadní a neopomenutelná otázka: „Kdo bude chránit naši planetu?“

Snímek Naše škola je příběhem o vztazích mezi Romy a většinovou populací v malém městě na severu Rumunska. Dokument sleduje očima tří romských dětí jejich snahu vymanit se z okovů společenské segregace. Alin, Benjamin a Dana jsou posláni z polorozpadlé školy ve vybydlené části města do běžné školy, kde se snaží s různou mírou úspěšnosti zapadnout mezi ostatní Rumuny. S hyperaktivním Alinem si učitelé nevědí rady, podporu nenachází ani u rodičů, a tak radši než do školy chodí za školu. Pomalejšímu Benjaminovi se mezi rumunskými vrstevníky podařilo najít si kamarády, a proto se snaží tempo výuky za každou cenu zvládnout. Dana, jedna z nejlepších studentek, opouští školu kvůli manželství a mateřství. Jejich příběh ukazuje, že v prostředí chudinských čtvrtí a podezřívavého postoje většinové společnosti, zůstává možnost změnit svůj život stále velmi omezená a je spíše věcí náhody.

V Jihoafrické republice žije v současné době přes pět milionů lidí nemocných AIDS. Většina z nich o své nemoci nechce mluvit. Tito lidé jsou přesvědčeni, že v momentu, kdy byli diagnostikováni jako HIV pozitivní, jejich život ztratil smysl. To ale neplatí pro mladou africkou dívku Thembi, disponující nezdolnou energií, bezprostředností, smyslem pro humor a hlavně vůlí pokusit se prolomit hradbu mlčení, která v její zemi tuto nemoc obklopuje. Thembi onemocněla v šestnácti letech, o osm let později své nemoci podlehla. Během té doby ale nezahálela a se svým příběhem se rozhodla seznámit co největší počet lidí. V rámci „přednáškového turné“ o životě s AIDS objela nespočet škol, setkala se s americkým prezidentem, přednášela na půdě parlamentu a skrze veřejnoprávní rádia v USA, Velké Británii, Kanadě a Austrálii se její příběh dostal k padesáti milionům posluchačů. Živě poskládaný portrét naprosto otevřené a obdivuhodně energické dívky, která se navzdory své nemoci stačila vdát a mít dítě, je prokládán zdařilými animovanými sekvencemi, jež ilustrují její vnitřní monolog s démonizovanou nemocí, která pro ni osobně představovala především výzvu k aktivnímu postoji.

Jožko žije se svou rodinou a se psem Nemem v polorozpadlém domku o jedné místnosti poblíž frekventované silnice kdesi na Slovensku. Jako bývalý feťák je na odvykací kúře a chodí si pravidelně vyzvedávat své dávky metadonu. Prohledává popelnice a prodává časopis Nota Bene, slovenskou obdobu Nového prostoru. Rodinu živí matka, která nabízí u silnice sexuální služby. Režisér Jaro Vojtek ukazuje příběh rodiny, již ovlivnilo především otcovo gamblerství. Problém se přitom cyklí – za chybami otce následují podobné chyby jeho dětí. Nikdo z nich se navíc nesnaží o změnu, čas vyplňují poflakováním. Jediný Jožko sebereflexivně vnímá své životní postavení a snaží z něj uniknout. Je možné dostat se z tohoto kruhu ven a začít jiný, nový život?

Podle zpráv OSN dojde na světě asi k pěti tisícům vraždám ze cti ročně. Převážná část těchto zločinů se odehraje na Blízkém východě a v jihovýchodní Asii, nevyhýbají se však ani západnímu světu. Režisérka ve znepokojivém snímku sleduje nejprve příběh z kanadského Toronta, kde pákistánský přistěhovalec zavraždí svou šestnáctiletou dceru Aqsu. Za několik týdnů otřese americkým Dallasem vražda dvou náctiletých sester Aminy a Sarah jejich otcem, původem z Egypta. O pár měsíců později v Rochesteru jen zázrakem přežije devatenáctiletá Fauzia, dcera afghánských rodičů, pokus o ubodání vlastním bratrem. Skrze otevřené rozhovory s přáteli a známými obětí snímek zkoumá okolnosti a eskalující napětí, které vyvrcholily zločiny v rodinném kruhu, i reakce místní muslimské komunity. V tísnivé paralele se setkáváme s dalšími dívkami z imigrantských rodin, které stále žijí ve strachu ze svých blízkých. Jsou nuceny žít dvojí život – rodinný, řídící se konzervativními pravidly islámu, a ten vlastní, nesešněrovaný představami autoritativních a násilných příbuzných.

Dokumentarista David Čálek přináší ve svém nejnovějším snímku (natočeném v produkci HBO) filmovou mozaiku čtveřice lidí rozdílného věku, zaměření i povolání, kteří objevili rozkoš v bolesti a svou neobvyklou vášeň nepotlačují ani neskrývají. Volně propojené portréty Altaira, který svou preferenci zajímavě propojil se světem koní, milovnice latexu Fronémy, věčně provokující Lenky či vládní úřednice Terezie ve filmu skvěle doplňuje hudba britské skupiny Tiger Lillies. Snímek se nebulvárním způsobem snaží poukázat na stereotypní představy, množství nepochopení a tabuizace, kterými je v naší společnosti obestřena komunita lidí, pro něž představuje nejlepší sexuální stimulaci bolest. Čálkův dokument připomíná, že založení jeho postav je ve skutečnosti poruchou sexuální preference, se kterou se člověk už narodí, a nepřímo vznáší otázku po definici sexuální normality. Na případu z devadesátých let, kdy po Lenčině veřejném přiznání k sadomasochismu následoval vyhazov ze zaměstnání a nenávistné reakce ze strany sousedů i známých, poukazuje také na alarmující míru společenské netolerance vůči těmto lidem a odlišnosti vůbec.

 

V květnu roku 1961 se vydaly dvě skupinky mladých lidí složených z bělochů a Afroameričanů vnitrostátními autobusovými linkami z Washingtonu na jih USA. Členové aktivistické skupiny, kteří si říkali Freedom Riders a byli vesměs studenty a studentkami amerických univerzit, chtěli upozornit na rasistické zákonodárství některých amerických států podporujících segregaci. „černí“ například směli sedět v hromadné dopravě pouze na vyhrazených místech vzadu, odděleni od „bílých“. Po příjezdu do států tzv. hlubokého Jihu, tradiční bašty šovinistických zákonodárců, dav autobusy aktivistů vypálil a studenty zlynčoval, což zajistilo Spojeným státům neblahou publicitu po celém světě. V působivém snímku renomovaného režiséra Stanleyho Nelsona, který s žurnalistickou detailností zaznamenává průběh této dramatické kapitoly amerických dějin, s napětím sledujeme, jak se do událostí vkládá Kennedyho administrativa a symbolický akt studentů přerůstá v kauzu s celospolečenským dopadem. Exkluzivní svědectví podávají přímo účastníci jízd, odvážní aktivisté a aktivistky, kteří riskovali vlastní životy za lidská práva a svou víru v moc nenásilného protestu uhájili tváří v tvář brutalitě svých odpůrců

Mnozí afghánští muži vyznávají radikální islám a ctí tradici obchodu s manželkami mladšími o generace, se kterými někdy nejednají lépe než se psy. To je také případ šestnáctileté Sabere, které v sedmi letech zemřel otec a osvojil si ji blízký příbuzný. Když bylo dívce deset, prodal ji o čtyřicet let staršímu Tálibánci, jenž ji čtyřikrát přivedl do jiného stavu. „Často jsem myslela na sebevraždu,“ vzpomíná Sabere na manželský život se slzami v očích. Dívka měla jako jedna z mála štěstí, že se jí podařilo uniknout a ukrýt se v azylovém domě pro ženy s podobným osudem. Ani poté ovšem nemá vyhráno. V upřímném snímku režisérky Nimy Sarvestani sledujeme marnou snahu Sabeřiny chudé matky a jejího muže dosáhnout dceřina rozvodu. Když se zdá, že osud je jim konečně nakloněn, nevlastní otec dostává výhrůžky kvůli své druhé dceři. Výměnou za stádo ovcí kdysi slíbil jinému muži desetiletou Farzenah. „Splátka“ měla proběhnout po jejích patnáctinách, ženich si však usmyslel, že ji chce dříve...