Smutný vrch: pustý, kamenitý, neschůdný. Vypadá jako neoholená, strupatá tvář venkovského starocha. Jen tu a tam na jeho svahu zelená se tráva, ježí se ostružina, kupí se trnité hloží. Na jeho vrcholu hrdě se pnou do výše tři smrky – tři obrovské, zeleným světlem planoucí svíce. Kousek od nich stojí dřevěný kříž a šibenice, ohrazená důkladnou, zvětralou zdí a vchodem. Věčný a drsný krákor havranů nad roztřásněnými korunami smrků a kvílivé skřeky čejek pod vrcholem rozmnožují hrůzu, která se váže k tomuto místu. Není divu, že sem vkročí jen málokdo. To byl Šibeniční vrch před dvěma sty lety!

Jednou vážení měšťané seděli „U Zeleného stromu“ a bavili se vypravováním rozličných příběhů až do pozdní noci. Byli mezi nimi i někteří konšelé a jeden z nich, ač jinak odvážný, zříkal se, že by teď o půlnoci nešel na Šibeniční vrch za nic na světě. Každému jen při vyslovení toho jména přeběhl mráz po zádech. Jenom odvážná sklepnice se vmísila do hovoru a zcela opravdově prohlásila:

„A já bych tam i teď šla.“

Oči všech udiveně spočinuly na sklepnici, jako by se ptaly, zda je to, co povídá, pravda.

„Ty – holčice?“

„Proč bych nešla, jestli mi zaplatíte?“

„Tma a hrůza by tě pak pozřely.“

Nic nepomohlo, ani strašidla, ani varovná slova, sklepnice trvala na svém a na důkaz, že řádně provede svou práci, zabodne do dveří šibeniční ohrady tento nůž, který si mohou prohlédnout.

Konečně zůstalo při tom, že se na cestu vydá a od každého že dostane dukát, vykoná-li to co říká.

Sklepnice se teple oblékla, vzala nůž a odhodlaně kráčela k Šibeničnímu vrchu… Když nedaleko od ní vystupovaly z temna obrysy děsné šibenice, zastavila se, aby si oddechla.